Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozhovor s Isabelle Doré

8. 5. 2008

Cítím se jako Drana

ObrazekProsincovou událostí byla v MDP návštěva kanadské dramatičky Isabelle Doré, v jejíž hře César a Drana exceluje Luba Skořepová na studiové scéně Ábíčka. Isabelle měla za sebou 14hodinovou cestu letadlem, ale přesto si se mnou velmi ochotně povídala...

Jak se stalo, že se vaše hra dostala z Kanady až do Čech?

Byla to souhra šťastných náhod. Herečka, která mě inspirovala k naspání této hry a také ji poprvé interpretovala na jevišti, mě přiměla, abych Césara a Dranu přihlásila do mezinárodní soutěže. A já ji vyhrála – součástí ocenění byla nejen finanční odměna, ale také publikování hry ve Francii. A právě tam ji našel Petr Christov, který ji přeložil do češtiny. Bylo to štěstí – protože, kdyby vyšla jen v Quebecu, asi by se k ní nikdy nedostal...

Pocházíte s Montrealu, kde se hovoří anglicky i francouzsky. Vyšla vaše hra v obou jazycích?

Já píšu pouze francouzsky, a i když jsem nechala hru přeložit do angličtiny, nikdy u nás nevyšla a v angličtině se nehrála. Mezi divadly v Quebecu, kde se hraje v angličtině a těmi, kde se hraje ve francouzštině panuje určité napětí, nebo v lepším případě nevšímavost. Obávám se, že na americkém kontinentě v budoucnosti francouzština v té záplavě angličtiny zcela zanikne.

Jak vás napadlo napsat příběh cikánské ženy?

Bezprostředním podnětem bylo, že mi má přítelkyně – herečka Julie řekla, že by si ráda zahrála cikánku. A tak jsem se rok věnovala studiu všech dostupných materiálů o Romech, abych o nich nepsala nesmysly a další rok mi trvalo samotné napsání hry. Nakonec jsem si uvědomila, že ta hra je vlastně o mně...

V jakém smyslu je hra César a Drana o vás?

Narodila jsem se v umělecké rodině – maminka byla herečka, otec také herec a později režisér. Naši se rozvedli, když jsem byla ještě hodně malá. V 50. letech existovaly v Quebecu pouze církevní školy a já se ocitla hned na začátku školní docházky v roli vyděděnce. Živě se pamatuju, jak na mě jeptišky ukazovaly a říkaly, že se dostanu do pekla – proto, že je moje maninka herečka, proto, že jsou naši rozvedení, a proto, že nechodíme do kostela. Ne že by nám v tom maminka bránila, ale ani nás k tomu nenutila, prostě náboženství ignorovala. A tak jsem byla v průběhu školních let vyhozena z jedenácti církevních škol. Jiné tehdy neexistovaly. Moje maminka se později stala členkou občanského spolku, který propagoval zakládání laických škol. Takže všechny tyto zážitky se nějak odrazily v mém psaní. Kdybyste rozebrala hru César a Drana na kousky, téměř v každé epizodě najdete něco, co se týká mého života. Třeba, když Drana vzpomíná na to, jak jí byly dva roky a otce zavřeli – můj otec byl taky chvíli z nějakého nesmyslného důvodu zavřený a já jsem to velmi špatně nesla. Pak nás otec opustil, sestra pořád lítala v nějakém průšvihu a tak dále... Jediné, co jsem naštěstí sama nezažila, bylo hrozné utrpení Romů v koncentračních táborech. To je pro mě nepředstavitelné...

Přesto, co říkáte, ta hra nepůsobí pesimisticky, zdá se mi spíše jakousi oslavou volnosti, svobodného života?

Ano, tahle symbolika tam samozřejmě je. Zahrnuje v sobě zároveň motiv vnitřní svobody, ale také pocit člověka na pokraji společnosti. Já jsem nikdy nelitovala toho, že jsem vyrůstala v umělecké rodině, ale určitý pocit outsiderství ve mně z dětství zůstal.

Drana je velmi silná žena...

Psala jsem to v době, kdy mě hodně zajímal feminismus, čili jsou tam logicky jisté feministické prvky. V té době to pro mě bylo hodně důležité téma.

Ale přes ten feminismus, vaše hrdinka není agresivní vůči mužům... naopak je v mnohém omlouvá...

To mohu také velmi dobře vysvětlit. I když moje matka byla z pochopitelných důvodů po rozvodu hodně zaměřená proti mužům, já jsem to cítila jinak. Jako malá jsem měla velice silné pouto k otci a staršímu bratrovi. A domnívala jsem se, že až vyrostu, budu mužem. U rozvodu jsem zažila šok, když soudce řekl – obě děvčata půjdou s matkou a syn s otcem. A já jsem si připadala jako vyřazená, protože já jsem se počítala k mužům... Takže chci sice vypovídat o síle žen, ale rozhodně to není na úkor mužů. Ideálem pro mě je, kdyby se ženský a mužský prvek spojily v jednu dokonalou lidskou bytost.

Vy sama se cítíte jako silná žena?

Cítím se jako Drana. Zdá se silná, ale je velmi křehká, zranitelná, něžná, emocionální. Je snadné ji zlomit – když zabijete koně, zabijete taky ji. A tak i já se cítím velmi slabá a velmi silná zároveň.

Výpověď Drany je velmi barvitá, její život je propleten legendami, příběhy, mystikou. Je vám tohle blízké?

Přiznám se, že mystiku odmítám. Nevěřím, že po smrti existuje něco dalšího. Smrt je smrt. Proto je ten příběh o životě, ne o umírání. Jediným slovem nepřizná, že umírá. Všechno, o čem mluví, je plné života a její víra v život je ohromně silná. Hlavní myšlenkou je tedy to, že život trvá, dokud v něj věříme. Nemá smysl upadat do depresí a přemítat, jestli má život smysl. Ten je v samotném žití. Jsme tu proto, abychom byli součástí světa a vzali si z něj pro sebe co nejvíce.

Dodatek:

Pesimistům se může zdát, že představení César a Drana vypráví o smrti, ale jak vás přesvědčí v rozhovoru samotná autorka, kanadská dramatička Isabelle Doré, je O ŽIVOTĚ. Ostatně, povídání s ní bylo nejen jedním z nejpříjemnějších prosincových zážitků pro mě samotnou, ale svou přítomností na mikulášském představení Césara a Drany udělala radost tvůrčímu týmu i přítomným divákům. Paní Doré navštívila Prahu už potřetí a konstatovala, že Praha je čím dál krásnější a barevnější. A s Lubou Skořepovou si okamžitě ohromně padly do noty. Po představení a společném povídání s herečkou a režisérem Jiřím Trnkou Isabelle nešetřila chválou a slíbila, že se hned vrhne na psaní nové hry, kterou věnuje protagonistce českého provedení.

Jana Soprová

Rozhovor na České Televizi 6.12.2007

Obrazek