Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tajnosti herecké

2. 4. 2010

 Tajnosti-herecke---obalka.jpg

Tajnosti herecké (vánoční)...

(poskytlo Nakladatelství Smart Press)

Vánoce jsou pomalu za námi. Skončí sice už 6. ledna, ale jestli máte chvilku volného času, zkuste i teď okolo Nového roku vyrobit  překvapení pro děti. Takové, na jaké já dodnes vzpomínám natolik, že jsem mu dokonce věnovala celou kapitolu ve své knížce Tajnosti herecké.Připravil mi ho strýček Tichý, slavný ochotník, komik z Plhova, předměstí Náchoda. Jako malá holka s pusou dokořán jsem mohla oči nechat na suchých věncích s bobkovými listy, na kytkách s mašlema, taky suchých i s cedulkama, co strejčkovi visely v té jeho světničce, taky malinké. Prach se na nich nedal setřít, a to bylo dobře, protože tak si ty relikvie uchovaly své tajemství. Jen moli ho znali.

„Když měla naše šéfová volnou chvíli, tak si ho ve svých představách přitáhla a vyprávěla o něm těm svým hereckým kamarádkám.
Jak si zavolá k sobě čas kolem Mikuláše, v představách bělounký, jak vidí své dětské šlápoty ve sněhu a jak slyší zaťukání na kuchyňské dveře. A jak dětské srdce poskočilo. Vyprávěla, jak dveřmi vstupovalo umělecké dílo. Podivuhodné. Objevila se ledová chaloupka, ověnčená dobrotami. Špejle byly oblepené rozstříhaným hedvábným papírem a na podlaze chaloupky nachumeleno sladkým krystalovým cukrem. Po hambalkách se blimbaly ajbišové certle, cukrkandly, co dlouho vydržely při cucání, křížaly, panenské jablíčko, ořechy, fondánové bombony a s nimi soutěžily všelijaké perníčky a preclíky. Zdálo se, že je to poselství z dalekých severních krajů.
Tahle slavní předvánoční událost se opakovala každý rok, ale vždycky to bylo stejně napínavé a děti obdivovaly umělecké dílo, jako by je viděly poprvé.
Za chvilku budou Vánoce, škoda, že si naše paní takovou krásu neumí zhotovit sama. Ona je dost nešikovná. Ale stejně je ta předvánoční doba zvláštní, s dětmi i s lidmi vůbec se děje něco nepopsatelného, vzácného. Rysy strejčkova obličeje se naší paní už asi smazaly, ale to nevadí, on byl tak malinký, že vzpomínka na něj se do naší paní pohodlně vejde. Strejček bydlí jistě v nebi i se svou tetičkou, jeho herecký obor tam budou patrně potřebovat. Je tam asi práce jak na kostele, ale ve volných chvílích si andělé jistě s chutí zahrají. A nikoho lepšího než strejčka do své dramaturgie asi neseženou.“
 
 Vánoční cukroví
Jednou před Vánocemi se mi stala děsivá příhoda. Píšu o ní také ve své knize. Tak se z ní poučte a hlídejte cukroví a své pejsky, aby se vám nestalo něco podobného!
„Stalo se to jednou před Vánoci, když panička napekla pro sebe a pro svou sestru spousty ořechového cukroví. Ona znala žravost svého něžného roztomilého pejska, který navštěvoval za její nepřítomnosti ledničku, ale nikdy to nepřesáhlo meze.
Tentokrát se dokonale pojistila. Vynikající ořechové cukroví pečlivě zabalila a vložila do objemné cestovní tašky se zipem, který i ona nesnadno otvírala. V divadle se jí hrálo krásně, v duchu už viděla překrásný štědrovečerní stůl na chalupě u Jizery, na stole svíčičky, fotografie milovaných rodičů, kapra a spousty nádherně upečeného ořechového cukroví. Její šestý smysl ji často varuje, i její sny bývají toho druhu, ale tentokrát její spolehlivá jasnovidnost, kterou se často ohání, zarytě mlčela.
V rozverné náladě přišla domů, otevřela dveře, a tu se jí naskytl příšerný pohled. Krve by se v ní nedořezal. Měla pocit, že je to sen. Hned proti dveřím, u zrcadla seděla Patyna, takže byla vidět dvakrát, břicho měla jako v devátém měsíci, celé nadmuté, a její něžná tvář se podobala rodičce těsně před slehnutím. Všude kolem, v pokoji, v koupelně, na WC, v kuchyni, na posteli, všude se válely zbytky nevinného cukroví, většinou nakousnuté a rozdrobené.
Nevím, jaké příznaky má infarkt, ale něco takového tenkrát v srdeční krajině pocítila. Pejskovi nenadávala, vztek ze zničeného cukroví a promaštěné podlahy daleko nedosahoval pocitu strachu o zdraví pejska. Chytla to drahé tělíčko, hodně těžké, ale ona byla tenkrát svalnatá, a mazala s ním do blízké veteriny v parku Grébovka. Tenkrát ještě tahle služba v noci fungovala. A předhodila jim tam Patynu.
Veterináři se tvářili soucitně, omakali psí bříško a řekli: My pomoci nemůžeme. Až to vyjde, tak to vyjde. Kdy, to nemůžeme určit. A dojemně se s ní rozloučili.
Po zbytek noci běhala s pejskem po rozlehlé Grébovce, ale výsledek žádný. Ani nedospala a běhala znovu s pejskem za rozbřesku. Ještě rychleji. Ale zase nic. Už brečela, zdálo se jí, že je s Patynou konec. Dívala se provinile těma svýma blankytnýma očkama, vlastně jedním, na druhém měla zákal.
Třetí den byla neděle, od rána točila na Kavčích horách. Těhotnou fenku tam musela vzít s sebou, co kdyby rodila za její nepřítomnosti. Čekala v šatně, až ji zavolají, a najednou se stal zázrak. Její modlitby k jejímu hodnému Pánubohu byly vyslyšeny. Rodička se najednou vztyčila a postavila se jako voják ke dveřím. Přišla její chvíle. Otevřela jí dveře, Patyna se vrhla na mramorovou podlahu, kde právě přicházela ruská, tedy tenkrát sovětská delegace, a svou potřebu před nimi bleskově udělala.
Ta naše blaženě poprosila o kýbl a celou tu hromadu, celý obsah té cestovní tašky uklidila a mramor umyla. Nikdo ji nepokutoval, i když byla nejhlubší totalita.
Byla šťastná. Psí holčička s ní pak žila ještě řádku let. Přestala žrát v 15 letech. Leží u Jizery pod velikou třešní ve společnosti několika venkovských pejsků.“

  

 

(z kapitoly Jeden den herce)
Za delší čas po tomhle maléru přišla mi jakousi neděli zase podobná herecká roztržitost. Ten den se ve Stavovském dával Pirandello. Rozkošný kus, já se tam pyšnila nevelkou ale pikantní figurkou paní Nenniové. Výdycky jsem si přitom užívala. Role byla pro mě snadná, byla jsem v ní mile směšná, na tu jsem se opravdu nikdy nepřipravovala. Venku byla horká neděle, řekla jsem si, že odpoledne využiju k opékání mého ještě ne dost snědého těla. Vzala jsem deku, opalovací krém a bezstarostně jsem si lebedila v blízkém parku Grébovka. Tam se smí na trávu, i v plavkách. Pozorovala jsem lenivě hodinky, a když mi přišlo, že kůže "zabrala", pomyslela jsem si, že bych toho měla nechat, abych na Pirandella nebyla moc hnědá. Pomalounku, lenivě jsem vstala, obrékla tričko a shortky a kráčela jsem zase pomalu k blízkému domovu. Otevřu dveře, zrak mi padne, nevím proč, na telefonní aparát, kde blikalo světýlko. Pomyslela jsem si, kdo mě to zas v neděli otravuje? Tam se ozvalo: "Lubo, Lubo, kde jsi, za chvíli jdeš na jeviště." Víc nic. Tato situace patří k těm, co mají na svědomí infarkt. Propadla jsem chaosu. Dělala jsem směšné pohyby a moje orgány si ne a ne poradit. Za chvilku světýlko zase blikalo. Hlas v telefonu svůj tragický tón zvýšil: "Lubo, jestli tu nebudeš do pěti minut, sehraje tvou roli inspicientka, už se oblékla do tvého kostýmu a vší silou se dere na jeviště." Moje zmatená mysl se kupodivu uklidnila. Vylítla jsem ven, tak, v tom nedokonalém tričku, v shortkách podobným plavkám, v rukou nic, jen klíč, a strašlivým tempem jsem se blížila k Ječné ulici. Nevím, proč tam. Všechny ostatní nápady byly stejně nesmyslné. Praha v neděli zela prázdnotou, na ulici ani človíčka, natož auto nebo taxíky. Doběhla jsem na Karlák, tam jelo jediné nákladní auto, navíc venkovské, zmateně hledalo správný směr. Já na ně zařvala, oni se lekli, já vlítla na tu sedačku u šoféra, vedle seděl ještě jeden a tím leknutím se nezmohli na slovo. Zavelela jsem kategoricky je´dte do Staváku, hlava nehlava, zákaz nezákaz, já vás povedu, nic se nebojte, pokuty platím. V ruce jsem měla jen klíč od domu. Oni houby věděli, kde nějaký Stavák je, a řítili se Spálenkou, kolem Máje a Skořepkou k tomu divadlu. Na Ovocném trhu zastavili před veřejnými záchodky, to tam ještě zákazy pro auta nebyly, jakási neviditelná síla mě vytáhla z toho vozu, a nesla závratným tempem k jevišti, nadlidskou silou vytáhla inspicientku, co konečně mohla ukázat, co v ní je, v portálu z ní trhali šaty, ona bojovala jako lev, nechtěla se vzdát, nakonec jakýmsi zázrakem na mě ten divadelní oděv navlékli, přibližně, a Donutil to všechno zmerčil a já odpověděla na jeho repliku včas. Po obraze jsem dodatečně omdlela...
 
 
 
 Z OBSAHU KNIHY: 
 

 

 

 

 

 

... Kniha je taky o tom, jak je všechno jiné než si lidé představují. Jaké má herecké pomocníky, kdo jsou to herecké Postavy (s velkým Pé), které povstávají z autora a režiséra a jak to s nimi vypadá, když skončí divadlo a co mohou potom podnikat na svou pěst.

Pak je tam spousty historek, pravdivých, které jsem skutečně prožila. Většinou jsou to horory. Je jich asi sedmadvacet, namátkou cituji některé jejich názvy:

Vypila vitriol a to nikoli kvůli lásce

Bledý přízrak v noční Grébovce

Jak sežrala psí Patina kufr s ořechovým cukrovím a jak ten materiál potom vyndala na bílý mramor v televizi před sovětskou delegací

Setkání s úchylem v noční Grébovce, jak se pejsek nezmohl na štěkot a musela štěkat panička

Jak se herečka utopila. Téměř.

Jak se opalovala v parku a měla být v těch chvílích na jevišti a jak ji zachránili dva andělé v přestrojení

a další